Připojení k Mladé Boleslavi

Mezi obcemi, které se v letech 1947 – 1949 postupně připojovaly k Mladé Boleslavi, byla i prastará ves Čejetice, zvaná na rozdíl od protilehlé své osady (Čejetičky, Dolení Čejetice) Horní, Hrubé nebo také Velké Čejetice. Rozlehlá ves prostírající se od terasovitého zakončení obou jizerských břehů přes srázné svahy až k oběma stranám řeky počítá svůj historický počátek od první písemné zmínky z roku 1255, kdy je mezi svědky stvrzujícími obdarování johanitské komendy sv. Víta v Mladé Boleslavi jmenován Slavek (Slavko) z Čejetic a v roce 1297 při dalším svědčení v této věci Martin z Čejetic.

Až do poloviny 19. století živili se zdejší obyvatelé zemědělstvím a část jich provozovala řemeslo a obchod. Kromě práce v lomu a v cihelně u Dalovic, tu nic jiného nebylo.

Změna nastala po roce 1819, kdy nejprve vyrostla na levém břehu Jizery Kartounka (bývalá Mototechna), kterou potom v roce 1861 získal Ignác Klinger a postavil si na pravém břehu Jizery svou vilu a Česanu.

Železniční trať

Území Čejetic obepjala též stavba železniční trati, na které vyjel 15. října 1865 první vlak z Kralup nad Vltavou do Turnova, a to přes boleslavské nádraží postavené na katastru Čejetic v Čejetičkách. Na to pak navazoval i vznik nových podniků v tehdejší průmyslové zóně pod hradem jako byl například roku 1872 cukrovar (v Čejetičkách), nebo v roce 1894 Hospodářské družstvo. Z toho důvodu a hlavně pro zaměstnance blízkých textilek byla v roce 1901 postavena pod Pohlovkou vedle viaduktu železniční zastávka, ze které to bylo blíž i do města. Zrušena byla v polovině 70. let 20. století.

Další slávu zažily Čejetice 26. Listopadu 1905, kdy byl zahájen provoz i na další trati od Mělníka, a to ze Sudoměře do Sobotky. Zvláštností bylo, že tato trať měla vlastní stanici na protější straně pod skálou (dnešní dílny ČD) a vlaky jezdili po své trati oběma směry, ale bez couvání, jak je tomu dnes. Cestující proto museli přecházet z nádraží v Čejetičkách na protější stranu pod čejetickou skálou a opačně.

Vodní elektrárna

V roce 1910 byla v Dražicích nad Jizerou při tamějším mlýně založena vodní elektrárna, která stojí dodnes. Již prvním rokem zelektrizovaly Družstevní závody v Dražicích (DZD) prvních 18 obcí na benátecku. V roce 1914 těsně před vypuknutím I. světové války bylo to již 61 obcí a mezi nimi na samotné hranici města též Čejetice a Čejetičky, ale Boleslav stále svítila plynem. Tato někdejší výhoda stala se však ve druhé polovině 20. století pro svou technickou zastaralost příčinou častých výpadků dodávky elektrického proudu, zvláště při bouřkách, což bylo odstraněno až po modernizaci elektrorozvodné sítě.

I. a II. světová válka

Začínající 20. století bylo poznamenáno I. světovou válkou, která si vybrala své oběti i z čejetických můžu (bylo jich celkem 10), jak to dodnes připomíná pomník padlým, na kterém v roce 1945 přibylo dalších pět jmen obětí nacistické okupace a bombardování Boleslavi 9. května 1945. V roce 1982 byla sem v upomínku ještě uložena prsť z Lidic.

První nápis na pomníku: Obec Čejtice v upomínku ve světové válce 1914 – 1918 padlým spoluobčanům: Čapek Jan, Vitmajer Karel, Šťastný Josef, Hodač Josef, Němec Josef, Šuk Václav, Číž Karel, Karel Václav, Kostrba František a Gabriel František.

Druhý nápis na pomníku: Památce padlých za nacistické německé okupace 1939 – 1945. František Petrák položil život za odbojovou činnost, stejně tak Jáchym Bursa byl za odboj v březnu 1943 zatčen a 7. září 1943 popraven v Berlíně. Během sovětského náletu na Mladou Boleslav ve středu 9. května 1945 zemřeli Božena Andresová, Vladimír Pavka a Antonín Nohýnek.

Vodárenská věž

Po vzniku ČSR v roce 1918 si zřejmě obec vedla dobře, neboť již v roce 1923 postavili si čejetičtí vlastní vodárenskou věž s vodojemem, která byla zásobována z vlastní studny v „Července“ nad hlavním nádražím. Pozdější znečištění vody a půdy, jakož i její stoupající spotřeba si proto vynutily v 80. letech vybudování nové přečerpávací stanice mezi boleslavským mlýnem a Mototechnou. Ta je již napojena na vodu z Chobotecké vodárny se 156,5 m hlubokou artézskou studnou a propojena jakou součást skupinového vodovodu s vodou zcela nezávadné kvality.

Obecní dům, fara a škola

Čejetice také měly svůj Obecní dům, který sloužil od roku 1945 do roku 1950 jako MNV, a také svou první dlážděnou ulici. Připravené obrubníky pro další pokládání si však město v 50. letech dovezlo k Zimnímu stadionu, a řádné komunikace začalo zde budovat až po roce 1995. Farou patřily Čejetice do Mladé Boleslavi, pošta byla v Čejetičkách, a do školy se chodilo do Dalovic, kde byla roce 1900 postavena nová škola se 4 třídami a od roku 1909 byla už pětitřídní.

Obchody a pohostinství

V obci byl koloniální obchod U Strejčků a později i obchod paní Jaborové, dále řezník, holič a dvě hospody. Kromě Nosálkovy a Klofátovy, byla ještě u viaduktu Pohlova hospoda s kulečníkem na Dupandě. A právě hospody vždy umožňovaly čilý spolkový život, který začínal mít své bohaté tradice.

Dobrovolní hasiči

Na prvním místě byli to dobrovolní hasiči, kteří měli i svou kroniku a sloužili v duchu svého hesla „Na pomoc“. Jejich činnost převzal v 50. letech boleslavský sbor a z bývalé hasičské zbrojnice se stala pobočka Městské knihovny. Po nějakou dobu byla tu i klubovna mládeže (SSM), z které je nyní služebna Městské policie a Klub důchodců, který slouží i jako volební místnost.

První domy

Těsně před II. světovou válkou byly tu ještě postaveny první domy v Nové ulici a v nejstarších částech ulice Vodárenské, Nezvalovy a Gorkého. Poválečný vývoj obce ovlivnila i některá politicko-organizační opatření. Již na veřejné plenární schůzi MNV v Mladé Boleslavi konané 18. října 1945 bylo usneseno v zájmu plánování výstavby města jednat o sloučení MNV okolních obcí, mezi nimi i Čejetic, což bylo dosaženo po tzv. „Vítězném únoru 1948“. Nejprve byl v dubnu 1949 delegován zástupce Čejetic do města, a na další veřejné schůzi 25. srpna 1950 dochází k reorganizaci MNV a jsou vytvořeny obvodní komise pro jednotlivé čtvrti a mezi nimi i Čejetice, které jsou dnes administrativní součástí Mladé Boleslavi.

Po roce 1945 je mimo jiné konfiskován majetek Neuberků a dochází zde k parcelaci jejich půdy, na níž je zahájena svépomocná výstavba rodinných domů a nových ulic podle územního plánu architekta Saala.

Hřiště, pohřební síň a konzum

V tomto poválečném budovatelském nadšení začalo se zde v roce 1954 kromě budování hřiště také se založením hřbitova a stavbou pohřební síně. Poslední svépomocnou „Akcí Z“ (zadarmo) bylo v 60. letech postavení prodejny Pojizerské jednoty – dnešní KONZUM. Obec se dále rozrůstala a na začátku roku 2006 mají již Čejetice 348 domů, z nichž jen 124 bylo postaveno od roku 1990 a počet obyvatel dosáhl 1 000, přesněji 1007. S nárůstem počtu obyvatel a s rozvojem motorismu zvětšovaly se i požadavky na vybudování řádných inženýrských sítí.

Inženýrské sítě

Nejprve se v roce 1990 začalo se zahlubováním kanalizace. Místo budování vlastních septiků je nyní odpadní voda odváděna kanalizací přes přečerpávací stanici u mostu vlastním potrubím podle Jizery až do Čejetiček a dále do čističky odpadních vod v Neuberku. Následně na to byly od roku 1995 položeny do země všechny kabelové rozvody a postupně vybudovány nové komunikace s asfaltovými povrchy a dlážděnými chodníky.

V historickém jádru Čejetic stávala mezi vzrostlými lípami od roku 1763 zvonička, která měla na plášti zvonu anděla strážného a akantové listoví, pod reliéfem nápis “I – G – K- 1763”. Kapitálky odkazovali na jméno pražského zvonaře a tvůrce zvonu Jahanna Georga Kühnera. Zvonička byla obnovena a slavnostné vysvěcena 30. srpna 2008 u příležitosti 85 let Obce baráčníků v Čejeticích.